O AI dnes mluví skoro všichni.

A právě proto snadno vzniká pocit, že ji také skoro všichni používají. Že každý přesně ví, co dokáže, má tři vlastní asistenty a před snídaní si automatizuje polovinu firmy.

Jenže to je pohled z bubliny.

Stačí na chvíli odejít z LinkedInu, AI skupin a konferencí. Najednou zjistíte, že spousta lidí sice ví, že „nějaká AI existuje“, ale vůbec netuší, co by mohla změnit v jejich běžném dni.

Když jsem svým rodičům, kterým je přes osmdesát, ukázala, co lze během několika vteřin udělat s jedinou fotografií, nebyla to pro ně „nová funkce“. Byl to malý střet s budoucností.

A možná právě tady začíná podstata celé změny.

Ne u tlačítka. Ne u názvu modelu. A už vůbec ne u seznamu „50 AI nástrojů, bez kterých už nemůžete žít“.

Začíná ve chvíli, kdy si připustíme, že některé věci můžeme dělat úplně jinak.

Nová lopata sama nic nevykope

V podcastu jsme AI přirovnaly k nové lopatě nebo krumpáči. Není to zrovna poetická metafora, ale funguje překvapivě dobře.

Když máte správný nástroj, víte, k čemu slouží, a umíte s ním zacházet, může vám ušetřit spoustu práce.

Když vezmete špatnou lopatu, kopete na špatném místě nebo vlastně ani nevíte, co chcete vykopat, bude vám spíš překážet.

S AI je to stejné.

Můžete mít placený účet, nejlepší model a stovku uložených promptů. Pokud ale nevíte, co chcete, pro koho to chcete, proč to potřebujete a podle čeho poznáte dobrý výsledek, dostanete nejspíš velmi uhlazenou odpověď, která vám nebude k ničemu.

První velké „aha“ může trochu píchnout do ega

Když jsem si na začátku roku 2023 nechala od tehdejšího ChatGPT navrhnout strukturu semináře o time managementu, spadla mi brada.

Time management jsem v té době školila přes dvacet let. Znala jsem souvislosti, slepé uličky, reakce účastníků i to, co vypadá báječně na papíře, ale v reálném životě nefunguje.

A najednou mi nástroj během chvíle poskládal poměrně slušnou osnovu.

Neznamenalo to, že umí odvést můj seminář. Neměl mou zkušenost. A rozhodně mě tím nepřestal svět potřebovat.

Znamenalo to něco mnohem praktičtějšího: část práce, kterou jsem do té chvíle považovala za samozřejmou součást své expertizy, už nemusím dělat od nuly.

Moje hodnota přece není v tom, že dvacet minut přesouvám body v osnově. Je v tom, že poznám, co do ní patří, co je jen líbivá výplň, jak části propojit a co s nimi udělají konkrétní lidé v místnosti.

AI je překvapivě softskillová záležitost

Když se řekne AI, mnoho lidí stále čeká technické školení. Ikony, nastavení, funkce a pár kouzelných příkazů.

Jenže největší rozdíl často nevytváří technická zdatnost. Vytváří ho schopnost delegovat, vysvětlit záměr, dodat kontext, poznat kvalitu a dát zpětnou vazbu.

Jinými slovy: komunikace.

Když dítěti řeknete „ukliď stůl“, může opravdu uklidit jen desku stolu. Věci pod stolem nechá přesně tam, kde byly. Ne proto, že je neposlušné. Splnilo zadání.

AI dělá něco podobného. Jen mnohem uhlazeněji.

Řeknete „napiš mi nabídku“ a dostanete nabídku. Jenže ona neví, že klient už jednou odmítl cenu. Neví, že nechcete působit tlačivě. Neví, že cílem není okamžitý prodej, ale otevření dalšího rozhovoru. Neví ani to, že používáte krátké věty a nesnášíte korporátní vatu.

To všechno víte vy.

A dokud to nevyslovíte, zůstane to zamčené ve vaší hlavě.

Nejtěžší otázka nezní „Jaký prompt mám použít?“

Zní: „Co vlastně chci?“

To je trochu nepříjemné, protože většina z nás umí mnohem rychleji vyjmenovat, co nechce.

Nechci nudný článek. Nechci školení plné teorie. Nechci web jako všichni ostatní. Nechci ztrácet čas.

Dobře.

A co tedy chcete místo toho?

AI nás nutí převést neurčité pocity do slov. Pojmenovat výsledek. Ujasnit si publikum. Rozhodnout, co má být jinak.

Takže se možná neučíme jen promptovat.

Učíme se přesněji přemýšlet o vlastní práci.

Nemusíte AI používat na všechno

AI není povinná přísada do každého úkolu.

Například si nenechávám od AI jedním povelem vytvořit celou prezentaci. Prezentace je pro mě opora vlastního myšlení. Potřebuji, aby respektovala mou linku, rytmus a způsob, jakým vedu lidi od jedné myšlenky k další.

AI ale ráda zaměstnám při brainstormingu, hledání příkladů, návrhu cvičení nebo kontrole, jestli mi v argumentaci něco nechybí.

Když nevíte, jak začít, nezačínejte promptem

Začněte svou prací.

Vezměte jeden konkrétní úkol, projekt nebo problém a zkuste AI říct:

To není dokonalý prompt. A právě to je na něm hezké.

Je to otvírák. Způsob, jak si všimnout možností, které vás zatím nenapadly.

Můžete ho vyzkoušet na přípravě porady, plánování cesty, tvorbě kurzu, třídění rodinných fotografií nebo klidně na půdě, kterou už dvacet let nechcete uklidit.

AI vám půdu neuklidí. Může ale z neurčité hrůzy udělat projekt.

AI už je tady. Otázka není, kdy přijde do našeho života. Otázka je, kdy ji přestaneme jen pozorovat a začneme vědomě rozhodovat, kde v něm má místo.